NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Spojení dvou nejlepších tuzemských crossoverových kapel v jeden večer. To si opravdu nelze nechat ujít. Obě hudební formace disponují jedinečným rukopisem. První osobitě kombinuje jazzové psychošílenství a energické hardcorové prvky a druhá přichází přímo z cirkusového šapitó, ve kterém provádí experimety s jazzem a punkem.
Něco málo po čtvrt na deset nastupují do světla reflektorů DIVE. Intro jim tvoří spříznění italové z EPHEL DUTAH. Úvod je upleten z nových skladeb, které mají k tvorbě Davida Tisa ještě blíž, než materiál zachycený na posledním albu. Po celou dobu na sebe upoutává největší pozornost zpěvák Dáda, jehož projev oprávněně otevírá otázku o jeho duševní příčetnosti. Vysoké čelo a rozčepýřené rostoucí háro v kombinaci s hypnotickými pohledy tajemně se usmívajícího geniálního šílence dodávají jeho projevu neopakovatelně autentickou příchuť, nemající na domácí scéně obdoby. Ale to zkrátka musíte zažít. Škoda snad jen zvuku, ve kterém se topily nástroje na úkor vokálu. Hlavně strunné instrumenty. Basa se místy ztrácela zcela a kytara byla až příliš bzučivě navýškovaná. Vynikající aranžérské motivy z dílny Filipa Noska tak vynikly hlavně při ryze instrumentálních pasážích. Ke konci na řadu přicházejí osvědčené hitovky z alba „Songs To Be Afraid Of“. Při poslechu nových a povětšinou česky otextovaných skladeb si říkám už aby byl na světě nějaký následovník posledního studiového materiálu, který je venku už více než tři roky.
I PRVNÍ HOŘE začínají svoji produkci novými skladbami. Po typickém pantomimickém příchodu se rozezněl set, jemuž jako vždy opticky dominovala postava pana Klauna. Ten obligátně dobarvil vystoupení teatrálně cirkusovými vložkami. Nechyběla chůze po laně s deštníkem, lovení klávesáka Bertráma z publika a další scénky. Ten, kdo na PRVNÍ HOŘE chodí pravidelně, však již drtivou většinu „fórků“ zná, což jim při opakovaném shlédnutí ubírá na kouzlu. Rozhodně bych uvítal více spontánnosti, ale možná je to pouze moje přání a většina lidí si už prostě jednotlivé skladby nedokáží na živo představit bez typického a opakujícího se scénického kabaretu kolem. Musím uznat, že pro tentokrát mnohem častěji kapela zavítala i mezi publikum a snažila se je zapojit. Hudebně vystoupení nemělo chybu, drtivá většina skladeb se hrála ze stále aktuálního alba „Lamento“, zabrousilo se i do staršího „Commedia dell´arte“ a člověka asi ani neudiví, že PRVNÍ HOŘE museli na třikráte přídavkovat, než je lační posluchači z prken propustili.
foto: ilustrační (převzato z officiálního profilu kapely)
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.